Je to už měsíc a pár dní, co jsme odletěli na 5 denní výlet do Říma a já bych se chtěla alespoň formou článků (zhruba 3 až 4) na chvíli zase vrátit do prosluněné Itálie, která byla, je a bude mou srdeční záležitostí.
Zhruba měsíc až dva před odletem jsem byla přesvědčená, že právě z cesty do Říma zkusím udělat svůj první vlog, protože si už dlouho s touhle myšlenkou pohrávám, akorát nebyla vhodná příležitost něco takového uskutečnit. No, ale to bych nesměla být já, abych 3 dni před odletem nezačala shánět příslušenství na GoPro a nakonec se na to z nedostatku času nevykašlala. Takže odůvodnění sobě samé bylo, že si poradím i bez držáku. ALE... kdybych to opět nebyla já, tak se teď díváte na sestříhané video na YouTube a nečtete tenhle článek. Summa summarum - vytáhnout kameru mě napadlo až druhý den odpoledne - což už naprosto postrádalo smysl.
Dva měsíce dopředu jsme si určili datum, kdy by mohlo být v Římě ještě teplo, ne ale šílené vedro, a méně lidí. Pár známých radilo jet na začátku září, my ale zvolili poslední zářijový týden, tedy od 24. do 28., a shodli jsme se na tom, že to byla super volba. Jediné, co jsme si dopředu zařídili, byl vstup do vatikánských muzeí, vše ostatní bylo ponecháno náhodě.
Za zmínku určitě stojí, že já, ačkoliv se to někomu v dnešní době může zdát jako science fiction, jsem poprvé a naposledy letěla letadlem v září roku 1999, takže s blížícím se balením a odjezdem na letiště jsem začínala panikařit, abych vše měla v pořádku zabalený, abych prošla já i moje kufry kontrolou bez problémů (aby letadlo nespadlo a tak dále), a aby toho stresu po téměř dvacetileté letecké pauze nebylo málo, hlásili na náš den odletu větřík síly orkánu, který vyvracel stromy a lidem bylo doporučeno, aby nevycházeli ven - tudíž ideální podmínky pro let a pro klid mojí mysli. Mám dojem, že noc před odletem pár letů nabralo velké zpoždění a některé dokonce i zrušili.
"První" let byl zážitek i díky turbulencím, ale přežila jsem ho bez větší psychické újmy (a příteli zůstala ruka, kterou jsem mu každou chvíli nervně mačkala). Větší sranda nás čekala, když jsme čekali na objednaný UBER, který je, jak jsem se dozvěděla od kamarádky po návratu (a podle výrazu italských taxikářů na letišti, když jsme vyslovili slovo UBER), hodně neoblíbený a jednu dobu zakázaný jako nekalá konkurence. Chvíli trvalo, než jsme si s našim řidičem ujasnili, kde se vlastně sejdeme - jestli my půjdeme za ním nebo on pro nás. Nakonec se objevil sám Stefano v černém obleku v letištní hale s papírem, na kterém měl napsané přítelovo jméno. Následovali jsme ho mimo budovu letiště na nedaleké parkoviště a vyrazili směr náš hotel. Hoši si cestou povídali o všem možném, hlavně o fotbale a o jídle, já mlčky jedním uchem poslouchala a sledovala z okna ulice města.
Ubytovaní jsme byli v hotelu Impero, který byl opravdu jen kousíček od centra a v jeho okolí jsme měli vše, co jsme potřebovali. Odhodili jsme kufry na pokoj a hned jsme šli objevovat nejbližší okolí a hlavně jsme měli šílený hlad, takže jsme byli natěšení, že zakempíme v nějaké útulné, typicky italské restauraci nebo bistru. Takové místo jsme našli, nedaleko hotelu, absolutně nás očarovalo a během 5 dní jsme se tam nespočetněkrát vrátili, protože jsme nikde nenašli nic, kde bychom se cítili lépe, kde by to vypadalo lépe a kde bychom se i lépe najedli. Právě ty DOBRÉ restaurace byly opravdu celkem problém najít, což nás dost překvapilo, protože přece jen Itálie a Řím, jako hlavní město, by měly reprezentovat to, čím jsou vyhlášení nejvíce - jídlem. Často jsme se řídili hodnocením na Googlu a když na nás "vypadlo" číslo nižší jak 3,5, tak jsme se radši otočili a šli dál. Jednou jedinkrát jsme riskli kavárnu, aniž bychom se podívali na hodnocení a taky jsme byli hned potrestáni absolutně nepříjemnou a neochotnou obsluhou, která nám naúčtovala 22 euro za pivo a aperol.
Místo, kterému jsme zůstali věrní po celou dobu pobytu, se jmenovalo Oratorio bistrot a bylo na druhém konci ulice, kde jsme bydleli. V dolní části bylo typické bistro s barem a pečivem za vitrínkou a v té horní se rozprostírala nádherná útulná terasa, ze které bylo při troše snahy vidět do obchůdku se sochami všech velikostí a tvarů, který se nacházel hned vedle bistra. Celé prostředí nás očarovalo. Měli nejlepší víno, nejlepší spaghetti carbonara a bolognese - bože, už jen tohle je jeden z důvodů, proč bych se vrátila!
Posilnění jsme pokračovali dál v objevování, šli jsme prakticky kam nás nohy zavedly, tzv. za nosem, a že přítelův nos se v Římě asi narodil, protože nás na první dobrou zavedl k fontáně di Trevi, která byla obležená přesně tak, jak ji znázorňují fotky. K naší smůle byla ale vypuštěná celou dobu, co jsme byli v Říme, na kráse jí to ale nijak neubralo.
Když se začínalo stmívat, vrátili jsme se do hotelu, omrkli západ slunce z hotelové terasy a rozhodli se, že si vezmeme taxi a sjedeme se podívat do Vatikánu - a byla to nejlepší věc, co jsme mohli udělat - viděli jsme Vatikán poprvé v životě a to za tmy, nádherně osvícený a prakticky vylidněný - žádné davy lidí, člověk mohl v klidu a plnými doušky nasávat atmosféru. Navíc v ten den byl i úplněk, který všechny pocity ještě umocnil. Cestou zpátky na hotel jsme našli menší náměstíčko, kde bylo několik restaurací vedle sebe. Automaticky jsme si objednala Aperol Spritz, protože v Praze jsem ho během léta pila v hektolitrech, takže jsem si ho nemohla v Itálii přeci odpustit. Musím říct, že mě jedna sklenička skoro položila, protože jak jsem se dozvěděla po návratu do Čech, v Itálii je údajně neředí sodovkou. Nevím, co je na tom pravdy, ale můj Aperol rozhodně ředěný nebyl. Cestou na hotel jsme ještě čirou náhodou zabloudili na barokní náměstí Piazza Navona, které bohužel během dne pro nás ztratilo své kouzlo díky obrovskému množství turistů a pouličních prodejců a bavičů. Celkově se nám Řím víc zamlouval za tmy, kdy celé město utichlo a ulice byly prázdné.
Příští článek bude o výletě do vatikánských muzei. :)
Příští článek bude o výletě do vatikánských muzei. :)
